Bokeh
Bokeh [boke] je část snímku, která je rozostřená (obvykle pozadí) a často vytváří poměrně hezké „krémové“ oblasti. Bokeh umí zdůraznit hlavní focení subjekt. V češtině termín není příliš zažitý a řada (profesionálních) fotografů ho nezná a nepoužívá, ale česká forma asi neexistuje.
Clonové číslo, clona (aperture)
Clonové číslo je údaj, který označuje jak moc je omezen průchod světla objektivem. Vyšší clonová čísla (např. F11) uzavírají clonu uvnitř objektivu, takže projde méně světla. Výhodou je, že tento postup umožňuje vyšší hloubku ostrosti. Nevýhodou je, že světlo je méně intenzivní a tudíž trvá čipu déle (expoziční čas), než vytvoří dostatečně prosvětlenou fotografii. Kvalitní objektivy umožňují nízká clonová čísla (například F1.4), které umožňují fotografování v horších světelných podmínkách nebo umělecké využití nízké hloubky ostrosti.
Časosběr (time lapse)
Časosběr je filmařský postup, při kterým jsou pořizovány fotografie v určeném intervalu, ze kterých je poté poskládáno video, které efektivně smrskává čas do krátkého úseku. Pomalé pohyby (například mraků nebo) poté můžeme vidět zrychleně. Souvisejícím termínem je i hyper-lapse, který používá časosběrný princip, ale zároveň během celé doby hýbe fotoaparátem.
Dlouhá expozice (long exposure)
Dlouhá expozice je fotografování s dlouhým expozičním časem. Používá se pro večerní snímky, snímky nehýbajících se objektů ve špatném světlem nebo pro zdůraznění pohybu jeho rozmazáním. Není přesná hranice, od které je expoziční čas už dlouhý.
Expozice (exposure)
Expozice ve fotografii znamená vystavení snímacího čipu světlu a tedy sběr dat k vytvoření samotné fotografie. Expozici ovlivňuje několik proměnných: expoziční čas, clonové číslo a citlivost. Těmto třem veličinám se někdy říká expoziční trojúhelník. Pak je zde ještě veličina nejdůležitější, kterou ale nemůžeme nastavit na fotoaparátu. Tou je prosvětlenost scény, tedy jak dostatečně je osvětlen objekt, který fotíte.
Expoziční čas (exposure time, shutter speed)
Expoziční čas je doba, po kterou je snímací čip vystaven světlu a sbírá informace k vytvoření snímku. Když je světla méně (v šeru), je potřeba delších časů, aby čip nasbíral dostatek světla pro vytvoření něčeho hodnotnějšího, než je černá fotografie. S prodlužujícím se expozičním časem však vzrůstá náročnost na stabilizaci fotoaparátu (musíte jej dát třeba na stativ nebo pevnou podložku). Pohyb je na fotografii s dlouhým časem také rozmazaný, což se někdy může hodit pro umělecký efekt, ale většinou se tomu chceme vyhnout.
Histogram
Histogram je graf, který ukazuje rozložení tmavých a světlých tónů fotografie. Vlevo jsou umístěny stíny, vpravo světla. Pokud se zdá, že graf má většinu „hmoty“ vlevo a vrchol je taky vlevo, snímek může být pod-exponovaný (tj. příliš tmavá fotografie). Pokud má většinu hmoty a vrchol napravo, může být pře-exponovaný (tj příliš světlá fotografie). Histogram se hodí zejména na to, abyste posoudili, zda máte na snímku absolutní bílou nebo absolutní černou a tedy jestli ztrácíte nějaké informace (například přesvětlené nebe, které už není modré, ale bílé). Druhou věcí, na kterou je histogram dobrý je základní posouzení přiměřenosti expozice.
Hloubka ostrosti (depth of field).
Hloubka ostrosti je termín popisující rozsah vzdáleností, které jsou na výsledné fotografii přijatelně ostré. Pokud ostřím na objekt vzdálený 1 metr a ostré jsou i všechny objekty ve vzdálenosti 0,5 až 3 metry (přičemž nejostřejší je objekt ve vzdálenosti 1 metr), tak mám velkou hloubku ostrosti. Pokud jsou přijatelné ostré objekty jen ve vzdálenostech 0,9 metru až 1,1 metru, tak mám nízkou hloubku ostrosti. Hloubka ostrosti se snižuje se vzrůstající velikostí čipu, s prodlužující se ohniskovou vzdáleností a se snižujícím se clonovým číslem.
ISO
ISO je jednou ze základních složek, které dávají dohromady výslednou expozici a používá se pro označení citlivosti čipu (filmu) při focení. Vyšší citlivost znamená, že čip posbírá za stejný čas více světla. Když se začíná stmívat a zvýšíte při focení ISO, můžete fotit i za šera (nebo dokonce za tmy). Vyšší citlivost ale na druhou stranu zvyšuje šum ve fotografii a snižuje její kvalitu. Fotografie jsou pak zrnité, ztrácejí věrnou barevnost, jsou méně ostré, apod. Výslednou expozici můžete ještě ovlivnit clonovým číslem a expozičním časem. Co zvolíte, záleží na situaci.
Poměr stran (aspect ratio)
Poměr stran je poměr výšky a šířky. Obvyklý poměr stran v digitální fotografii je 2:3, méně často 3:4. To znamená, že ať už uvedete rozměry fotky v jakýchkoli jednotkách, budou v tomto poměru. Například půjde o 4000 px ku 6000px rozměry, nebo o 20 cm ku 30 centimetrům. Výška se obvykle uvádí jako první, ale není to pravidlo, na které se dá spolehnout. Údaj je důležitý, když potřebuje finální poměr stran jiný, než jak Váš fotoaparát fotí. Klient může chtít brožuru v poměru stran 1:1 a vy to musíte zohlednit v kompozici Vašich fotografií už při focení.
RAW
RAW je souhrné označení pro „surová“ data, které posbírá čip během expozice a procesor je zpracuje ve viditelnou fotografii. RAW samotný není fotografie v pravém smyslu slova, musí v ní být teprve převeden softwarem („vyvolán“) ve fotoaparátu nebo v počítači. Fotoaparáty (ty lepší) nabízejí RAW, protože v sobě má víc informací, než zpracovaný JPEG. Dovoluje tak úpravu expozice, vytáhnutí detailů ze stínů, úpravu vyvážení bílé, apod. Jde o profesionální formát souborů, se kterým se musí dále pracovat v počítači. Ne vždy je nutné touto složitější cestou jít a někdy je to dokonce nežádoucí. Například sportovní fotografové nebo žurnalisti ocení snadnost práce s JPG a možnost rychle poslat JPG do redakce víc, než možnosti, které skýtá práce s RAW.
Šum (noise)
Šum označuje artefakty, které vznikají nedokonalostí převodu opravdového světla v digitální signál. Lidově řečeno jde o flíčky, které na fotografii vidíte, pokud si ji zvětšíte. Viditelný je zejména ve stínech a na vyšší hladiny ISO. Od určité míry je šum otravný a nežádoucí. Z analogové fotografie se někdy přenáší výraz „zrnitost“ nebo „zrnění“, nicméně filmové zrnění a digitální šum vypadají odlišně. Šumu se můžete zbavit v počítači (funkcemi na redukci šumu), ale obvykle tím přicházíte i o detaily (například detaily v pokožce). Nicméně je obvykle lepší mít na fotografii více šumu, než mít rozmazaný pohyb.
Vyvážení bílé
Vyvážení bílé je proces, ve kterém je stanovena teplota světla osvětlující scénu. Teplotu světla snadno vidíte na žárovkách v domácnosti. Některé mají teplé světlo (skoro jako svíčka), jiné jsou zase klinicky studené (jako zářivky). Digitální fotoaparát má tu výhodu, že vyvážení bílé dokáže přizpůsobit dle potřeby. To znamená, že pokud má někdo na sobě bílé triko, tak na fotografii bude skutečně bílé, ačkoli na něj dopadá oranžové světlo svíčky nebo zelené a studené světlo zářivky. Mít dobře zvolen tzv. „bílý bod“ může být klíčové pro správnou reprezentaci barev fotografovaných produktů nebo lidí. Formát RAW umožňuje zvolit vyvážení bílé až v počítači. Pokud fotíte do JPG nebo natáčíte video, musíte správné vyvážení bílé nastavit už při snímání scény.
Zaostření (focus)
Když očima zaostříte na prst, který je 50 cm od vás, budou se vám vzdálené věci (třeba horizont) jevit rozmazaně. Váš prst bude zaostřen, horizont rozostřen. Můžete přeostřit na horizont, pak ale bude rozostřený prst. Vždy musíte ostřit na nějakou vzdálenost, kde budou věci ostré a jinde ne. V této vzdálenosti vzniká tzv. „rovina ostrosti“. Všechny objekty, které leží na této rovině budou ostré. Další informace viz. Hloubka ostrosti